Pohádka o podpatku

… nebo snad balada?

Bylo nebylo, žili lidé v jedné zemi. Nebyla ani malá, ani velká. Lidé v ní byli úplně obyčejní, malí i velcí. Živili se většinou prací. Po práci chodili do hospod i restaurací, divadel, kin, tělocvičen a někteří jen tak chodili. Někdo měl blíž do restaurací, někdo do tělocvičny.

Jednoho dne se objevila Nemoc. Nikdo o ní moc nevěděl, i když lidé si odpradávna zakládají na tom, že vědí. Jisté je, že Nemoc začala trápit lidi této země. Někteří se s ní potýkali jako s jinými, kolem některých nevšímavě prošla, někteří se s ní museli rvát o život. Někteří zvítězili, někteří prohráli, jak už to chodí.

Zjistilo se, že mnozí lidé, kteří měli s Nemocí trápení, pokulhávají. A tak se pro všeobecné dobro a ochranu kulhajících snažili vědci té země rychle najít pomoc. Přišli velice rychle s podpatkem, dokonce nabídli více druhů. Podpatek vrací rovnováhu a stabilitu. Protože nemocných přibývalo, rychle se rozdávaly podpatky: „Neváhejte a přilepte si na botu podpatek.“ Našli se sice tací, kteří se ptali, zda už jsou podpatky dostatečně vyzkoušené, jestli se ví, jak mají být vysoké a jestli se z nich třeba nekřiví záda. Jejich hlasy ale zanikly v hlášení o dalším termínu a místu rozdávání podpatků.

„Kdo má podpatek, nemusí se nemoci obávat, zvládne ji mnohem lépe, pokud se s ní potká.“ A lidé si lepili podpatky, první vrstvu. U některých druhů i druhou.

---

Podpatek se stal symbolem odpovědnosti ke svému zdraví. K podpatku se dostávalo lejstro a na něm velké razítko. Kulaté, to má vždycky největší váhu. Jak už to chodí, pomalu a tiše se lidé začali dělit na dvě skupiny – s lejstrem a bez lejstra, s razítkem a bez razítka. A protože vládci té země víc a víc pěli chválu na lejstro, stal se podpatek klíčem k mnohým dveřím. Stal se také klíčem ke klidu – kdo měl lejstro s kulatým razítkem, že nosí podpatek, nebyl už pro vládce a jejich vyhlášky zajímavý, byl ošetřený. Měl klid. Pro mnohé lidi té země byl klid velmi důležitý, a tak začali nosit podpatek také. Vyhnuli se mnohým nesnázím.

---

Protože Nemoc se nehodlala jen tak stáhnout ze svého tažení v té zemi, bylo potřeba hledat další cesty, jak se s ní vypořádat, jak ji přemoci. Když totiž chcete přemoct Nemoc, není to jen tak. Podle mnohých starých mudrců dokonce Nemoc přináší vzkaz o tom, že je v člověku samotném něco v nepořádku.

A tak se lidé rozhodli, že tím pravým klíčem k vítězství je, aby všichni měli podpatky. Už se neříkalo jen, že člověk s podpatkem zvládne setkání s Nemocí snáz, už se víc říkalo, že lidé bez podpatku jsou nepochopitelně nezodpovědní nejen ke svému zdraví, ale i k okolí, protože na ně si Nemoc troufne a ona s nimi pak chodí dál.

Věřte nevěřte, úplně se vytratil původní smysl podpatku – pomoc kulhajícím. Lidé, kteří chodili rovně i bez podpatku, se postupně museli vzdát návštěvy hospod i restaurací, kin i divadel, tělocvičen. Neměli podpatek, neměli lejstro s razítkem, kulatým razítkem. A to znamenalo, že nemají doklad o tom, že chodí rovně.

Věřte nevěřte, lidé pečující o své zdraví, kteří poctivě odsypávali ze svých výdělků do zemské kasičky na lékaře a nemocnice a kteří přitom jejich péče málo využívali, octli se najednou v nevýhodě. „Jak to, že chodíte rovně bez podpatku?“ „Kdo vám dal právo si myslet, že podpatek nepotřebujete?“ „To vůbec nemyslíte na své děti, na své okolí?“

Marně se lidé bez podpatku pokoušeli vysvětlit, že se cítí být rovní a silní a jsou odhodláni se dál starat o své zdraví a utkat se s Nemocí při případném setkání. Marně se snažili uchránit své děti, mezi které Nemoc vstupovala méně a jen zlehka. Snad pro ně neměla tak naléhavý vzkaz.

---

Jak to dopadlo?

Věřte nevěřte, nevíme.

Podle některých kronikářů se podařilo donutit všechny lidi té země, malé i velké, kulhající i rovné, aby nosili podpatek. Nemoc pak s radostí kosila řady nově kulhajících, kteří vnuceným podpatkem přišli o svou stabilitu, neuměli rovně chodit ani rovně stát. Byli snadnou kořistí. Lidé zkoušeli Nemoc utlouct lejstry s kulatým razítkem, ale nepomáhalo to. Nemoc pak časem odešla, snad ji to přestalo bavit, snad předala, co měla. Ale křivá záda v té zemi měli prý nejen ti, kteří Nemoc zažili, ale i další narozené děti. Už jim to zůstalo.

Podle jiných se lidé bez lejstra v té zemi ubránili. Vládci sice nechápali slova o vědomí vlastní rovnováhy a síly, o odvaze se s Nemocí potkat samostatně, bez cizí pomoci, zkoušeli tedy co nejlépe rozdělit lidi a rodiny podle vlastnictví lejstra a razítka. Bylo nemálo těch, kteří utekli ze své země do jiné, mnohdy daleké, kde se lidé zajímali víc o své zdraví, než o klid a lejstra s razítky. O Nemoci se časem přestalo mluvit, snad už to přestalo bavit i samotné vládce. Zmizela. Někteří lidé se vrátili do své země, mnoho z nich ale zůstalo v nových domovech.

A podle dalších se Nemoc zalekla seřazených šiků lidí s upřeným pohledem, kteří třímali v jedné ruce lejstro s kulatým razítkem a v druhé krabičku plnou dalších vrstev podpatků. Nemoc zmizela, lidé si přivykli a dodnes nosí vysokánské podpatky pod oběma patami. Za život se postupně podpatky zvětšují tak, jak se objevují nové nemoci. Chodit rovně bez podpatků už v té zemi nikdo neumí, takového bláznovství se dopouští jen hrstka lidí žijících na okraji společnosti. Ostatní umění chůze vlastně nepotřebují vůbec – na vysokých podpatcích se chodilo velmi špatně, a tak lidé chůzi zrušili a úplně všude jezdí auty. Umírají sice dřív, protože tělům chůze a pohyb vůbec chybí, ale zato mají klid.