O Člověku a Citu
Jdu krajinou, vlastně jen pár kroků od posledních rosických domů. Dech je čím dál tišší, snad pokorou, snad úžasem, když míjím první křehké květy mladé třešně, zatímco o pár metrů dál září bělobou statný strom květy přímo obalený. Když se otočím, můžu zahlédnout malebné obrazy pohledu na Rosice, lemované rámem rozkvetlých větví.
Blížím se ke kapličce, místu tajemné síly, která poutala pozornost jistě o mnoho staletí i tisíciletí dříve, než přišli stavitelé kaple.
Člověk stanoucí u kamenné lavičky posadí se často nevědomky, aby v bublině mimo čas očima přelétl obzor zalesněných kopců, pozdravil zajíce nerušeně hospodařící na blízkých i vzdálených polích a vzápětí se ztratil ve vlastních obrazech kdesi hluboko v sobě. Někdo s pocitem snění, někdo pohledu do minulosti, někdo do budoucnosti, přitom stále v témže okamžiku.
Kroky míří dál od kapličky směrem na Neslovice. Po pár desítkách metrů polní cesty přichází náhlý konec rozjímavé procházky.
Tvorba krajiny. V dobách všeobecné harmonie nebylo možné, aby jakýkoliv přirozeně se chovající obyvatel libovolného rostlinného či živočišného druhu narušil či poškodil onu harmonii. Měnila se tvář krajiny vlivem náhlých událostí, jako třeba zemětřesení či přívalového deště, nebo vlivem pozvolných klimatických změn. Každý obyvatel využíval bohatství přírody, ale jen podle svých skutečných potřeb a v souladu s tím, co ji zase svým životem vracel.
Pak přišel. Usilovnou prací se proměnil z člověka v Člověka a jeho vědomí došlo k názoru, že není součástí přírody, protože je víc, protože ji může měnit, využívat, ovládat, utvářet. Protože je Pán.
Jenže vědomé vytržení ze sounáležitosti vede k mnoha omylům, škodám. Třeba snaha o co nejlepší úrodu a zisk za co nejmenšího vkladu postupně prohlubuje propast mezi vyrovnáním „BERU-DÁVÁM“. Člověk si na stranu BERU tvoří pomocníky v podobě strojů, které mají obrovskou sílu. Může být i užitečná, ale jen pokud je užívána s citem – s citem pro rovnováhu, s citem pro život v nesčetných podobách, s citem pro krajinu. Tím výčet nekončí, nesmíme zapomenout na cit k dědictví pro naše děti a vnoučata, cit pro vzor, který svým konáním dáváme dalším generacím.
Zkrátka mít silný traktor se silným nástrojem, který dokáže drastickým, bezohledným způsobem doslova rozmixovat keře a stromy, ještě neznamená, že je vhodné jej takto použít. Při pohledu na výsledek takového zásahu Člověka do krajiny je jisté, že i kdyby měl vše ostatní včetně jakéhokoliv nejlepšího úmyslu hospodáře, CIT v tu chvíli zcela jistě chyběl.
Kráčím dál. Znovu přemítám, ale teď už jinak. O cestě, která může i přes veškeré technické vymoženosti vrátit člověku cit. Která jej zbaví falešné iluze velkého Č a vrátí mu tak bohatství vědomé sounáležitosti s Přírodou. Jistě, cesta to za Člověka nezařídí. To musí Člověk musí udělat sám.
Kéž naše vědomí o potřebě rovnováhy a citu co nejrychleji dožene sílu strojů, která má velký náskok. Aby se člověk nemusel stydět procházet po krajině, ve které hospodaří, ze které čerpá, do které svou pozorností a péčí vkládá, která je jeho domovem a která by měla být domovem i dalších generací.
Díky všem citlivým.
Jarní příběh přelomu dubna a května 2021
