Cesta zpět a vpřed
Když poslouchám útržky událostí z řeči rodičů či kolegů v práci, když procházím krajem, stačí malý kousek od domu, slyším a vidím mnohem více lidí v přírodě než dřív. Vidím v tomto jevu jeden z kladů nouzového stavu, jak říkáme oficiálně současné etapě lidského života.
Nouzový stav. Z vyšší perspektivy, než je naše „normální“, je lidstvo v nouzovém stavu už delší čas, z ještě vyšší perspektivy dlouhý čas, z ještě vyšší…
Za nouzový stav je možné, snad už brzy i oficiálně nutné, považovat situaci životního prostředí, přírody kolem nás. Jedno z posledních varovných upozornění vysílá dokument od Davida Attenborougha Život na naší planetě. Jím přehledně srovnaná fakta, a to i pouze za dobu jeho života, ukazují, že lidstvo ve stávajícím způsobu života nemůže pokračovat, aniž by ve velmi krátké době způsobilo minimálně zkázu sebe sama jako druhu. Tento nouzový stav trvá minimálně už půl století, i když to je pouze vrchol dějství, které jsme jako lidstvo rozehráli průmyslovou a vědecko-technickou revolucí před pár stovkami let.
Mnozí dnes hledají cestu, jak se vrátit do „normálu“. Kdy tedy byl svět naposledy „normální“? Před etapou COVID-19? Nebo před érou mobilních telefonů? Nebo před érou počítačů? Nebo…? Co je to tedy ten „normál“?
Znovu vidím obraz českého člověka, jak putuje krajinou se psem či jen tak, v rodinných skupinkách, jak na každém malém návrší s trochou sněhu tahá boby či sáně, jak ucpává parkoviště a vyráží na běžky, jak se noří do chladné zimní vody. Jak je v přírodě. Proč?
Protože nikde jinde nenajde to, co hledá. Má k dispozici online spojení s blízkými, s přáteli, se spolužáky na mobilu, tabletu, počítači či velkoplošné obrazovce. Má virtuální realitu. Má vynikající počítačovou hru. Tohle vše mu dává reálný zážitek… téměř reálný zážitek. Něco zážitku přece jen chybí. Chybí mu to, co člověk hledá. Rozum je přitom navýsost spokojený, svět tvořený vyspělou technikou je k nerozeznání od skutečného. Ano, Rozum je spokojený. Člověk ne, jinak by nepotřeboval ven.
Člověk je tedy víc než Rozum. Možná se už brzy přestanu shodovat s celou řadou z nás, kteří považují za středobod svého života velmi silnou kombinaci intelektu, paměti a zkušeností, která z nich dělá v „normálním“ světě špičkové manažery, vědce, podnikatele, majitele, odborníky a mnohé další. Hodně takových lidí se těší na návrat k „normálu“, ke své pozici ve společnosti, která je v ochablém provozu patrná málo či vůbec.
Člověk hledá cestu zpět. Spontánně i vědomě pod tlakem „opatření“ častěji navštěvuje krajinu, přírodu, začíná vnímat víc dříve přehlížené „normální“ věci a jevy. A do jeho nitra, do jeho Srdce, po kapkách prýští to, co hledá, to, co mu chybí. Nedokáži najít jediné slovo, které bude připadat správné nám všem. Proto jen vyslovím, že člověk hledá to, co mu chybí – napojení s Přírodou. Toto napojení se neodehrává v intelektuální úrovni, tohoto napojení je možné dosáhnout pouze intuitivně, instinktivně, Srdcem. Hledač se noří za svůj Rozum, musí ztratit i veškerou vůli zvítězit moderně označovanou všudypřítomným párem výzva-to dám!, nakonec ztratit i touhu sloužící v předchozích krocích v postupu. A pak přijde SPLYNUTÍ. Do Srdce prýští nektar nepopsatelný rozumovým aparátem, vymykající se chemickým vzorcům a lidmi formulovaným fyzikálním poučkám. Člověk je šťastný.
Člověk hledá cestu vpřed. Podle mého vnímání je jedinou cestou vpřed cesta zpět. Do „normálu“ v dobách, kdy člověk harmonicky splýval s přírodou, čerpal z ní podle svých skutečných potřeb a vracel odpovídající energii. Tedy ne do ledna 2020, tedy ne do 1980 nebo 1940. Ani do 1900 či 1800. Samá voda. Do doby, kdy se bez ohledu na schopnosti intelektu řídil Srdcem. Taková doba jistě byla a kdo ví, jestli v té době Člověk vnímal čas. Kdo ví, jestli v té době neměl Člověk k dispozici znalosti, které vysoko předčí naše současné. Kdo ví…
Český Člověk je neuvěřitelný fenomén mezi národy světa. Poměr počtu majitelů patentů, vynálezců originálních technologií či vynikajících nápadů, vědců a dalších k počtu lidí národa je celosvětově jistě v úvodní části pomyslného žebříčku. Pak přidáme vysoký výskyt úspěšných sportovců a výjimečnost dále stoupá. Jistě i vás napadnou disciplíny či obory, které víc a víc posilují obdiv k národu, z jehož středu vychází do světa tolik iniciátorů, hybatelů, vytrvalců, inspirátorů. A když přidáme ještě světově uznávané skladatele, režiséry, spisovatele, mystiky a další, dále stoupá výjimečnost malého národa velkého významu. Díky své historii spojené vždy s malým územím a nízkým počtem obyvatel oproti velkým sousedům je hluboko v českém Člověku zakódována i schopnost přečkat a vydržet i období útlaku a nesnází, omezení a ztrát. Vždy se český Člověk zvedl a šel dál. K dobám, kdy inspiruje svět.
Vidím obraz české a moravské krajiny plné lidí. Hledají a nacházejí prapůvodní napojení na Přírodu. Z tohoto napojení je a bylo možné čerpat vždy. Kamkoliv historii lidstva zapíchnete prst, vždy je možné se spolehnout na tento princip. Je pro mnohá ega obtížné přiznat, že zřejmě hledáme to, co dodnes žijí primitivní národy v různých koutech naší planety. Ale možná přijde brzy doba, která na žádná taková ega brát ohled nebude a přinese hluboký řád Srdce. Kéž bychom se takové doby dočkali v co nejhojnějším počtu. V té chvíli bude zřejmě nutné, aby naše vědomí bylo už jiné, než je dnes. Kéž se nám všem tak stane bez ohledu na to, čemu říkáme Rozum, čemu Srdce, čemu zpět, čemu vpřed, čemu nouzový a čemu normální…
Hlavu vzhůru, český Člověče! Hluboko v Tobě je vše potřebné k životu ve štěstí!
